V letošním roce máme v plánu zahájit stavbu kavárny a také doladit druhou podkrovní místnost. Tohle místo jsme považovali za náš azyl v době, kdy jsme na Herajtovnu jezdili skoro jako na návštěvu. Přibližně před dvaceti lety ji náš děda takto zprovoznil k užívání. Topilo se v kamínkách, na které jsme nedali dopustit, jelikož v poměrně krátké době dokázaly vyhřát velký prostor, který nebyl ideálně zaizolovaný. Komín ale obsadil plynový kotel a pod okny se tak objevil předlouhý radiátor od ústředního topení. Právě kvůli málo funkční izolaci nelze tuto místnost s malebným výhledem na vzdálenou Radyni a přilehlé okolí využívat v zimním období. Díky všelijakým pavoučím a jiným zákoutím, nemá příliš návštěvníků ani v létě. Jediným stálým obyvatelem je tu na Sářin králík Dianka I.
Cílem přestavby je vybudovat si zde takový náš malý azyl. Zatím totiž bydlíme v kuchyni, případně v první přebudované podkrovní místnosti – dětském pokojíku.
Pokojík bude mít sádrokartonové stěny a stropy a prkennou podlahu (pokud se nakonec opět nepřikloníme k praktickým OSB deskám)
Nyní jsme si nalajnovali první kroky, které bychom rádi splnili do léta:
Tentokrát popíši trasu, která se dá absolvovat jako běh (je třeba mít malinko natrénováno) a nebo jako poklidný výlet klidně i s dětmi (cestou je pouze jeden kopec a žádná velká technika). Hlavním lákadlem jsou dvě rozhledny, které cestou navštívíme.
Start je před Herajtovnou a vydáme se po silnici směrem na Oboru. Za hřbitovem (stojí za to si jej prohlédnout, jelikož díky cihelným márám vypadá jako místo někde na irském venkově) odbočíme doleva do lesa a pak již stále po pevné lesní cestě až na velkou křižovatku, kde se dáme doprava a dále opět po široké cestě a chvilku i po silnici doběhneme (dojedeme) k prví rozhledně – U obory. Bohužel se nejedná o skutečnou rozhlednu, ale jen o její plechový model, avšak výhled ze zdejší lavičky je jak z ochozu vysoké věže. Nyní již jen přeběhnout silnici a po žluté značce sestoupat až letnímu táboru „Obořice“. Zde začne první a poslední stoupání dnešního dne. To je zakončeno u rozcestí u sv. Anny, kde se dáme doprava. Cca po 1 km musíme najít odbočku doleva (jsou zde z klád uměle vytvořeny „schody“, které jsme nezjistili na co jsou). No a odtud se prokličkujeme k k druhému cíli dnešního výletu – rozhledně „Radost“ nad Dobříčí. Tuto rozhlednu vybudovalo společně několik občanů Jarova a Dobříče. Odtud je již jen coby kamenem dohodil do Jarova.
Před cedulí konec Jarova doprava kolem bytovky přes pole až k rybníku na Dobříčském potoce. Od něj do kopečka ke hřbitovu a kolem ně doprava po silnici. Po 1 km doleva po poli, znova doleva a doprava. Uprostřed pole jsou vpravo krásná boží muka, ale my pojedeme doleva, přes silnici a před lesem pozor jet levou cestou až k Rozcestí u sv Anny, které projedeme a začíná sjezd k Obořické hájovně. Je rychlý ale nijak technický. Od ní začíná první prudší kopec až k rozcestí u tří trpaslíků. Zde se jede opět rovně (kolem závory) a zde opět začíná sjezd.Pozor včas odbočit doprava, jinak přijdeme o nádherný sjezd úvozem až do Nebřezin. Zde kolem hospody „Na kovárně“ začíná další krásná část – průjezd kolem nádherných chaloupek přes několik mini brodů. Krásná cesta se postupně mění v drsné stoupání kolem hájovny Rychardka až do čečínského rozcestí. Poté se držet stále rovně až na téčko (na něm doprava) a začne pěkný rychlý trail až dolů k řece. Ale tady pozor – je tu brod, žádná lávka a docala proud vody. Chce to buď se vyzout a kolo do teplých, nebo zkusit jet po levé straně, ale bez foťáků a telefonů. No a odtud je již jen velký kopec po silnici a vyjetí opět po silnici přes Dobříč.
Nedávno jsem hledal nějaký okruh, kde se v lese schovat před mrazivým počasím a tak jsem na mapě naklikal cca 30 km dlouhý okruh.. Je to technicky nenáročná trasa (krom jednoho místa, které jde sejít pěšky), ale absolvujeme celkem výživné převýšení (633 výškových metrů)
Start je před Herajtovnou a vydáváme se Jarovem dolů. U návsi odbočíme doleva a vyrážíme polní cestou směr Kaceřov. Brzy však odbočíme doprava, směrem k „Babičce“. Zde v lese začíná první pěkný „flow“ sjezdík, který nás přivede na začátek naučné stezky „Kaňonem horní Berounky„. Po této stezce projedeme kolem nově opraveného jezu „Kaceřovského mlýna“ až pod obec Čívice. Zde začíná první stoupání dnešního dne. V Čívicích mají kostelík, kde se občas konají nádherné koncerty pořádané místními lidmi. Z Čivic začíná jediný asfaltový úsek, vedoucí až před Břízko. Hned za cedulí je třeba se otočit doleva a uhánět polní a lesní cestou dál. Pozor, po výjezdu z lesa odbočte prudce doleva na zelenou. A pak již čeká jen nádherná lesní cesta směřující k „Piplovu mlýnu“ na říčce Střela. Nenechte se však příliš unášet eufórií – závěr sjezdu je stále prudší a kamenitější, s tím, že poslední metry jsou sjízdné opravdu jen pro dobré „techniky“. Zde již nadobro opouštíme povodí Berounky a začínáme se klikatit podél Střely. Za mostem odbočíme doleva po zelené a nad řekou projedeme příjemnou cestou až k zajímavému, zarostlému můstku. Tato lávka je zatím zcela bez problémů sjízdná. Z příjemného rozjímání nás však vyruší prudké stoupání do Horního Hradiště, kde je možné občerstvení v místní hospodě (asi jediná zavlažovna na cestě). Odtud pokračujeme vesnicí nahoru po asfaltu (jen kousek). Za Hradištěm odbočíme doleva do pole a nejdřív mírně doklesáme a poté více vystoupáme až k prudké levé otočce těsně před Čečínem. Stojí za to se tam dojet podívat. Je to takový zapomenutý kout se dvěma usedlostmi a božími muky. Odtud již následuje docela divoký sjezd, opět ke korytu Střely. Sjezd nás však přivede trochu výše, než co říká mapa a tak je třeba se vrátit doleva mezi chatami až uvidíme na mapě zakreslenou lávku. Cestou k ní však pozor, je tam plno listí a pod ním není asfalt. Tato lávka je však něco co může leckoho (a pokud jsme již unavený předešlou cestou tak asi každého) dost vyděsit. Je totiž nesjízdná a pro někoho se může zdát i neschůdná, ale po překonání vlastního strachu se to dá dát v pohodě (vypadá hůř než jaká je ve skutečnosti). No a odtud se již naposledy stoupá od „vody do hor“. Za pomníčkem nezapomeňte odbočit doleva a dole u potoka doprava (v gpx souboru jsem neodbočil, také to takto jde, ale přijdete o pěknou Obořickou hájovnu). Nu a od hájovny již jen vystoupat k rozcestí u Svaté Anny a pak lehký sjezdík do Dobříče a odtud kolem hřbitova a od rybníka je to jen kousek na Herajtovnu.
Původní kuchyně (co si pamatuji) neměla přívod vody ani odpad, ale měla dvě elektrické plotny a jednu solo troubu. Nádobí se umývalo v plastovém kempovém umyvadle a topilo se malými kamínkami. Toto sparťanské vybavení jsme postupně nahradili vyzděnou kuchyňskou linkou (obloženou zelenými dlaždičkami) a plotnami s hořáky zásobovanými z plynové bomby.
První verze kuchyňské linky
Po zavedení plynu do chalupy jsme přivedli teplou i studenou vodu a udělali pro ni i odpad. Ale jak jsme postupně upravovali a dopracovávali, zjisťili jsme že by bylo dobré udělat kuchyni novou, světlejší a větší a hlavně ji celou postavit kolem nové dominanty – kachlového sporáku.
Jako první na řadu přišlo zvětšení.
Začínáme bouratVybouráno
Mezi kuchyní a koupelnou byl sklad všeho možného a vypadalo velice nepravděpodobně, že by se z tohoto skladiště dalo něco udělat. Ale povedlo se, veškeré haraburdí jsme zlikvidovali a vznikl prostor, kde se skoro dalo tančit a tak jsme jej nazvali – tančírna.
Vybourali jsme malé dveře které do ní z kuchyně vedly a tím vzniklo rozšíření kuchyně s přímým přístupem do sklepa. Postupně jsme díky tomuto přístupu zavedli variantu, že přes zimu máme vypnutou lednici a vše ukládáme do sklepa. Sice se trochu naběháme, ale alespoň neudržujeme mrazák plný nesmyslů.
Jako druhou část přestavby jsme kompletně zbourali původní linku a postavili novou, do které jsme začlenili jeden spotřebič, který nám moc pomáhá – myčku nádobí. Někdo může namítnout, že na chalupu nepatří, ale ona opravdu ušetří spoustu času (a prý i peněz). Samozřejmě používáme pouze ekologické tablety, aby nám fosfáty nezbaštily bakterie v čističce.
Linka – začínámeLinka – bourámeLinka – čistímeLinka – dokončujemeA na závěr světlá podlahaLinka je dokončená
Po dobudování linky přišel čas na zlatý hřeb celé přestavby, centrální bod chalupy – kachlová kamna, ale o nich až později v samostatném článku.
Na závěr ještě chybělo dodělat podlahu. Vybrali jsme si levnou italskou dlažbu. S tou však máme nyní menší problém – na některých místech praská. Nemohou však za to taliáni, ale já, jelikož při betonování podkladu jsem dal malou vrstvu betonu a hlavně jsem betonoval nadvakrát a přesně, kde byl spoj dvou betonů to praská. Inu daň za nezkušenost.
Jako první větší „stavbu“ v novodobé historii Herajtovny jsme provedli výměnu oken.
Původní vstupní dveřePůvodní okna
Jelikož se blížila plynofikace a chystali jsme se na ústřední topení, potřebovali jsme nahradit současná okna a dveře, nějakými tepelně vhodnějšími. Jelikož je však obec památková rezervace, museli si k výměně říct své i památkáři. Ač jsem občas slyšel na tyto lidi ne moc kladné připomínky, musím říct, že nám při jejich návštěvě dali několik rad jak zachovat stávající ráz vzhledu chalupy a některé naše nápady nám rozmluvili. Dohodli jsme se, že v přední části chalupy (viditelné ze silnice) uděláme přesné repliky dosavadních oken (avšak s dvojitým sklem) a ponecháme vnitřní část špaletových oken původní. Prostě nahradíme venkovní část novými izolačními a vnitřní část špaletového okna zůstane jen pro parádu originál. Sice požadovali, aby byla okna natřena na bílo, ale vzhledem k tomu, že při průzkumu jednotlivých vrstev barev jsme žádnou bílou nenašli, jsme se sami rozhodli pro tmavě hnědou. Kde jsme však narazili byly vchodové dveře. Jelikož jsme již zažili jednu návštěvu zlodějů, chtěli jsme opravdové těžké, nové dveře. Památkář však trval na zachování původních. To jsme bohužel z výše uvedeného důvodu nemohli souhlasit a tak jsme provedli kompromis. Nová futra jsme zadělali do tech původních a nechali si udělat téměř identickou kopii dveří, avšak z současných materiálů (lepené profily).
Nové dveřePohled z nového okna je nádherný zážitek
Výběr dodavatele byl také zajímavý. Nejdříve jsme chtěli, ať to dělá někdo místní a na doporučení se obrátili na truhláře z nedaleké obce. S tím však byla těžká domluva, nedal se stále sehnat, odkládal prohlídku „na příště“ a když se přijel podívat, tak nám ani nic neporadil, na vše odpovídal: „záleží na vás“….
Tak jsme se raději obrátili na kamaráda cyklistu, který vyrábí sice eurookna, ale prý není problém z profilů udělat cokoli. A opravdu jsme byli s výsledkem, jeho prací a nakonec i cenou spokojeni. V přední části máme „moderní repliky“ oken a dveří a v zadní (neveřejné) praktická eurookna. Trochu nás mrzí, že jsme vybrali takovou tmavou barvu, ale s tím již nic neuděláme.
Po dobudování koupelny a kuchyně, jsme začali toužit po nějaké klidné místnosti. Měli jsme sice dva pokojíky v podkroví, ale bylo v nich spousta temných zákoutí, nedaly se vytopit ani vyhnat divný čmuch. Tak jsme se rozhodli na začátek zrenovovat ten menší.
Vše nepotřebné je vybouráno
Snažili jsme se dodržet tři základní principy: musí být světlý, bez temných koutů a uklidňující. Ač na chalupu ani jeden z těchto materiálů moc nepatří, rozhodli jsme se pro střešní okno Velux, sádrokarton na stěny a OSB desky na podlahu.
Po vystěhování a vytrhání všeho nepotřebného a natahání elektriky, jsme se pustili do střešního okna.
Začínáme dělat okno
I když to ze začátku nevypadalo jednoduše a uvažovali jsme o tom, si okno nechat udělat od odborníků, jsem se jako správný „šetřílek“ rozhodl, pustit se do instalace sám. Toto rozhodování je vždy risk, ale zatím se nám daří určit hranici, kdy práci zvládneme sami a kdy je vhodnější odborník. A okna Velux jsou opravdu pěkná skládačka a pokud se člověk na instalaci dobře teoreticky připraví (většinou videa na YouTube) jde montáž zvládnout během jednoho dne. Je sice pravda, že je třeba stále přemýšlet o pár kroků dopředu a to zabere dost času, ale to je při každém „poprvé“.
Jelikož podkroví již bylo částečně izolované a podbité palubkami, rozhodli jsme se původní obložení ponechat a konstrukci pro sádrokarton přidělat na stávající stěny a novou izolaci vlastně jen doplnit do konstrukce sádroše a uzavřít parozábranou.
Izolace
Práce se sádrokartonem je sice víc časově náročná než jsem čekal, ale opět se dá po několikavečerním studiu internetových rad zvládnout vlastními silami. Pouze vyplňování spár mě jako zcela nezkušenému sádrokartonáři dalo hodně práce a není to úplná rovina, ale již jsem se s tím smířil a „dá se to přehlédnout“ :).
Sádroš
Největší rozhodování jsme měli s podlahou. Původní podlaha se skládala z trámů 90 cm od sebe, prken a jedné vrstvy dřevotřísky. Mezi trámy je cca 30cm vzduchové mezery. Dle všech internetových i sousedských rad, je dobrá do této mezery dát izolaci. Ale do toho se mě moc nechtělo (z důvodu velké pracnosti rozebírat podlahu a také finančně). Po první zimě (avšak abnormálně teplé) to zatím nevypadá jako zásadní chyba ale….
A tak hlavní rozhodování bylo co na tuto podlahu položit. Nechtěli jsme moc ubírat výšku a tak jsme vybírali z „deskových“ materiálů. Nakonec zvítězily OSB desky.
Podlaha před nátěrem
Problém se však ukázal při shánění již broušených desek. Jde sice po položení provést přebroušení, ale chtěli jsme si ušetřit práci a pokládat je již hotové přebroušené. Většina obchodů je nabízí, ale nikdo je nemá na skladě. Tak jsme si je objednali ve stavebninách a čekali na ně více jak měsíc. Jsou sice dražší než nebroušené a na první pohled i pohlazení, mezi nimi moc velký rozdíl není, ale po pár měsících musím říct, že se nám zatím neodloupla ani jediná tříska. Velké dilema byl povrchový nátěr. Vrstvu laku, jsme pro jeho likvidaci příjemného pocitu ze dřeva odmítli a hledali dále. Jako optimální se jevil voskový olej. Je sice dražší, musí se často přebrušovat a obnovovat, ale je příjemný. To jsem ale netušil, že narazíme s jeho sháněním. Obešel jsem několik speciálek a všichni říkali, že jej již nevedou, jelikož to nikdo nekupoval. Bohužel mě ani nenapadlo vyrazit do hobymarketů (myslel jsem, že tam nic nebude), ale byla to chyba – např v Hornbachu měli docela pěkný výběr. A tak jsem si v jednom krámku nechal vnutit akrilový nátěr s lněným olejem.
Levný ale ne moc ideální nátěr
Již při natírání jsem tušil, že to asi nebude ono. Podlaha se nepříjemně zdrsnila a vůbec nebyla vlídná na dotek. Začínal jsem propadat skepsi, že poslední a nejviditelnější krok stavby, je zcela špatný. Až jsem právě v Hornbachu objevil vosk na dřevěné podlahy (pastu). Již při prvním roztírání jsem začal mít lepší náladu. Vosk vyplnil drobné prohlubně, přitom netvořil, žádnou vrstvu, byl příjemný na dotek i pohled a po rozleštění se vše ještě umocnilo. Pouze ten čmuch nebyl zrovna ideální. Nyní po půl roce používání, mohu tuto kombinaci jen doporučit.
Herajtovna je chalupa z počátku minulého století a tak jsou její zdi postaveny z hlíny smíchané se slámou – z „vepříků“. Obvodové zdi jsou 80 čísel silné a tak rozhodně není třeba jakákoliv přidávaná izolace. Jediné, co je nutné zaizolovat, jsou stropy, jelikož dříve měli lidé v podkroví uložené seno, které sloužilo jako krmivo na zimu a zároveň jako výborná izolace.
Původně byly obyvatelné pouze dvě místnosti, vytápěné malými kamínky a jedním otevřeným krbem.
Otevřený krb
Bohužel způsob vytápění původního hospodského sálu jsme nevypátrali. Postupným rozšiřováním obytných místností, jsme byli nuceni vymyslet nějaké sofistikovanější „centrální“ topení. Nepostupovali jsme však nějak cíleně dle profesionálního projektu, ale tak „jak život šel“. V době, kdy v obci probíhala plynofikace, jsme přivedli do chalupy plyn, pořídili kotel a k němu tři radiátory. Lebedili jsme si blahem, jaké je to příjemné teplo, ale po prvním vyúčtování spotřebovaného plynu, jsme se probudili do reality 🙂 a rychle se vrátili k několika kamínkům. Pokud jsme však chtěli topit ve více místnostech, dříví mizelo v hladových horkých dírách, jako kdyby je někdo kradl. A tak začalo hledání, jak topit příjemně a hlavně levně. Po cca roce shánění informací, jsme vybrali variantu kachlová kamna, doplněná o teplovodní výměník, napojený na stávající okruh ústředního topení, avšak rozšířený o dvě podlahové topení,
Pokládka „topné“ podlahy
v kombinaci s původním plynovým kotlem. Nyní toto kombinované topení využíváme více než rok, a jsme nadmíru spokojeni.
Stavba kachlového sporáku
Když přijedeme na víkend, zatopíme v kachlových kamnech a do 2 hodin je v kuchyni teplo a začínají hřát i radiátory v okolních místnostech. Těm však trvá ohřev místností podstatně déle a tak jim občas pomůžeme plynovým kotlem, aby to šlo rychleji. Zatím jsme shledali jediný nedostatek, že pokud chceme topit jen pomocí kamen a výměníku (bez plynu) ve všech místnostech, je v okolí kamen značné horko. Proto plánujeme ještě dodatečný rozvod horkého vzduchu do podkroví.
Pro ohřátí chalupy jsme museli udělat několik dílčích „staveb“ které budou popsány samostatnými příspěvky:
V Persii ji popíjeli už od 9. století. V Arábii si získala hrdý titul „víno islámu“. Nejstarší kavárna v Evropě byla otevřena roku 1647 v Benátkách na náměstí v. Marka. V Praze se černá dáma objevila poprvé kolem roku 1700 a nabízel ji potulný Arab z Damašku…
Herajtova kavárna
Jelikož ke každému správnému Café obchůdku patří dobrá káva, hledám již delší čas recept na chutnou, černohnědou, voňavě kouřící a dostatečně silnou kofeinovou náplň ristretto šálku.
Náčiní na přípravu kávy
První pokusy směřovaly k všelijakým presovačům, ale žádný z cenově přístupnějších se ani nepřiblížil chuti, kterou nabízí např. kávy podávané v italských či chorvatských kavárnách.
Konvička Radig z IKEA
Až jsem před časem objevil v Ikee jednoduchý „neautomatický“ pressovač (konvici) RÅDIG. Od té doby hledám na internetu informace laboruji s přípravou a hledám optimální výslednou chuť. Pro originální výsledek je třeba skloubit spoustu činností:
Objevit a uskladnit ta správná, chutná kávová zrna
Umlít kávu na ideální konzistenci
Ušlehat husté mléko
Najít příjemný design hrnků
Umět správně podat kávu, mléko případně vodu na zapití
Najít lidi, kteří mají chuť prožít nad šálkem příjemné chvíle
Podrobnější popis jednotlivých bodů bude v příštích příspěvcích.
okny se tak objevil předlouhý radiátor od ústředního topení. Právě kvůli málo funkční izolaci nelze tuto místnost s malebným výhledem na vzdálenou Radyni a přilehlé okolí využívat v zimním období. Díky všelijakým pavoučím a jiným zákoutím, nemá příliš návštěvníků ani v létě. Jediným stálým obyvatelem je tu na Sářin králík Dianka I.
„
