Po dobudování koupelny a kuchyně, jsme začali toužit po nějaké klidné místnosti. Měli jsme sice dva pokojíky v podkroví, ale bylo v nich spousta temných zákoutí, nedaly se vytopit ani vyhnat divný čmuch. Tak jsme se rozhodli na začátek zrenovovat ten menší.

Snažili jsme se dodržet tři základní principy: musí být světlý, bez temných koutů a uklidňující. Ač na chalupu ani jeden z těchto materiálů moc nepatří, rozhodli jsme se pro střešní okno Velux, sádrokarton na stěny a OSB desky na podlahu.

Po vystěhování a vytrhání všeho nepotřebného a natahání elektriky, jsme se pustili do střešního okna.

I když to ze začátku nevypadalo jednoduše a uvažovali jsme o tom, si okno nechat udělat od odborníků, jsem se jako správný „šetřílek“ rozhodl, pustit se do instalace sám. Toto rozhodování je vždy risk, ale zatím se nám daří určit hranici, kdy práci zvládneme sami a kdy je vhodnější odborník. A okna Velux jsou opravdu pěkná skládačka a pokud se člověk na instalaci dobře teoreticky připraví (většinou videa na YouTube) jde montáž zvládnout během jednoho dne. Je sice pravda, že je třeba stále přemýšlet o pár kroků dopředu a to zabere dost času, ale to je při každém „poprvé“.

Jelikož podkroví již bylo částečně izolované a podbité palubkami, rozhodli jsme se původní obložení ponechat a konstrukci pro sádrokarton přidělat na stávající stěny a novou izolaci vlastně jen doplnit do konstrukce sádroše a uzavřít parozábranou.

Práce se sádrokartonem je sice víc časově náročná než jsem čekal, ale opět se dá po několikavečerním studiu internetových rad zvládnout  vlastními silami. Pouze vyplňování spár mě jako zcela nezkušenému sádrokartonáři dalo hodně práce a není to úplná rovina, ale již jsem se s tím smířil a „dá se to přehlédnout“ :).

Největší rozhodování jsme měli s podlahou. Původní podlaha se skládala z trámů 90 cm od sebe, prken a jedné vrstvy dřevotřísky. Mezi trámy je cca 30cm vzduchové mezery. Dle všech internetových i sousedských rad, je dobrá do této mezery dát izolaci. Ale do toho se mě moc nechtělo (z důvodu velké pracnosti rozebírat podlahu a také finančně). Po první zimě (avšak abnormálně teplé) to zatím nevypadá jako zásadní chyba ale….

A tak hlavní rozhodování bylo co na tuto podlahu položit. Nechtěli jsme moc ubírat výšku a tak jsme vybírali z „deskových“ materiálů. Nakonec zvítězily OSB desky.

Problém se však ukázal při shánění již broušených desek. Jde sice po položení provést přebroušení, ale chtěli jsme si ušetřit práci a pokládat je již hotové přebroušené. Většina obchodů je nabízí, ale nikdo je nemá na skladě. Tak jsme si je objednali ve stavebninách a čekali na ně více jak měsíc. Jsou sice dražší než nebroušené a na první pohled i pohlazení, mezi nimi moc velký rozdíl není, ale po pár měsících musím říct, že se nám zatím neodloupla ani jediná tříska. Velké dilema byl povrchový nátěr. Vrstvu laku, jsme pro jeho likvidaci příjemného pocitu ze dřeva odmítli a hledali dále. Jako optimální se jevil voskový olej. Je sice dražší, musí se často přebrušovat a obnovovat, ale je příjemný. To jsem ale netušil, že narazíme s jeho sháněním. Obešel jsem několik speciálek a všichni říkali, že jej již nevedou, jelikož to nikdo nekupoval. Bohužel mě ani nenapadlo vyrazit do hobymarketů (myslel jsem, že tam nic nebude), ale byla to chyba – např v Hornbachu měli docela pěkný výběr. A tak jsem si v jednom krámku nechal vnutit akrilový nátěr s lněným olejem.

Již při natírání jsem tušil, že to asi nebude ono. Podlaha se nepříjemně zdrsnila a vůbec nebyla vlídná na dotek. Začínal jsem propadat skepsi, že poslední a nejviditelnější krok stavby, je zcela špatný. Až jsem právě v Hornbachu objevil vosk na dřevěné podlahy (pastu). Již při prvním roztírání jsem začal mít lepší náladu. Vosk vyplnil drobné prohlubně, přitom netvořil, žádnou vrstvu, byl příjemný na dotek i pohled a po rozleštění se vše ještě umocnilo. Pouze ten čmuch nebyl zrovna ideální. Nyní po půl roce používání, mohu tuto kombinaci jen doporučit.